Den druhý

16. března 2017 v 17:13 | Fousáč |  Pokusy o Poezii

Den druhý

Má játra pláčou, plíce jen sípe,
Proč jsem se přiblížil k té strašné pípě,
Časy se mění, stejně tak lidé,
Tělo mé úžasné, co z něj jen zbyde.

Včera jsem postižen druživou náladou
Anti ples prožil jsem s veselou zábavou
Nejprve ve Sklepě nažhavil játra
Těžko se divit, proč pajšl můj chátrá.

Kulturně posilněn autorským čtením
Hýbat jsem začal okolním děním.
Nevěsta kristova ze mne se stala,
Lascivní silonky na nožky dala.

Po vzoru Sharon Stone nožky jsem přehodil,
Umělec s kytarou týden pak marodil.
Když posléze zjistil mé pravé pohlaví,
myšlenku na koitus v hlavě si zastaví.

Zlitý jak dobytek lezu ven ze sklepa,
Klub jménem Nekonečno už dlouho tu čeká,
White Russian slupnul jsem jak Andrej koblihu.
Nádherné servírce čuměl do výstřihu.

Nebyl jsem sám jak panic s erekcí,
Zuzka a Miculla byly mou protekcí.
Rašťa pár minut kolem se motal,
Nežli si topánky kurevsky zgrcal.

Míša i Zuzka nebyly lepší,
Jedna jak druhá dají mi..... pěstí.
Míša si bez Karla s chlastem si mlaská
Holka se vylila jak vodky flaška.

Zuzka pak dala si ten nektar opojný,
Zlila se holka jak carskej důstojník.
Hlavička padá jí na bujná ňadra,
Viléma zastaví teď snad jen eskadra.

Ty milý čtenáři poraď mi s žitím,
Nemám už finálně skoncovat s pitím?

P.S. Tento příběh není smyšlený ale jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná.

P.S.S. Ladné děvy a sveřepí pánové prominou, za moji básnickou nadsázku, čili volovinu, kterou jsem toto okořenil.
 

Logan: Wolverine

8. března 2017 v 9:56 | Fousáč |  Recenze a komentáře


Praise the Deadpool! To mě tak napadá, když si vzpomenu na Logana. Právě Deadpool a jeho proražení eRkového ratingu u komiksárny se zasloužil o to, že mohlo vzniknout něco takového. Kde ale "merc with a mouth" jen dětinsky řádil tam Logan dává průchod pesimismu, zoufalství a smrti. V zásadě je to hrozně smutnej film o konci života. Ze světa se vytratily všechny ideály a lidi jsou jen nahraditelné maso. A do toho se stárnoucí a nemocný Logan snaží splašit dost peněz na to, aby mohl odvést starého a nemocného Xaviera na poslední cestu. Někam na jachtu, na moře, pryč. Je zahořklý, smutný a na všechno rezignoval, na ničem už mu nezáleží. X-meni jsou mrtví, buď je zabila společnost nebo Xavier. Do toho se k Loganovi domů nasáčkuje malá holčička, která je jeho totožná kopie. Musím říct, že právě její herecký výkon mě zaujal nejvíc, naprosto skvěle to zahrála. Dlouhá westernová road movie o cestě do ráje, který vlastně ani neexistuje a Wolverine to ví a přesto ji tam veze. Důstojnější konec si Rosomák a Profesor X nemohli přát. Tímhle filmem bylo ukončeno celé univerzum X-menů a do budoucna nás můžou čekat jen prequely jako První třída nebo sequely jako New X-men. Film byl celkem syrový a brutální, krev a bojové scény mluvily za vše a Logan byl víc jako zvíře než jako hrdina předchozích filmů. Ani se mi o tom nechce moc psát, jak moc depresivní to v zásadě bylo. Spíš než komiksárna to bylo drama, málo postav, jejich věrohodnost a srozumitelná motivace tomu dalo něco, co jsem neviděl v komiksovém filmu už hodně dlouho, jestli vůbec. Logan je takovým obrazem světa, kde už všichni rezignovali na to, že bude líp a konec bude šťastný. Nebude.

Za mě bych film hodnotil zhruba takto 8/10, srážím dva body za až moc očividnou narážku na současnou politickou situaci v USA a scénu mezi X-23 (Laura) a Loganem, kdy se po dojezdu do srubu pateticky pohádali.

Člověk si musí dělat svět zajímavější.

5. března 2017 v 18:54 | Fousáč |  Zamyšlení
Člověk si musí dělat svět zajímavější.

Tak jsem se vydal místo trajflem domů pěšky, že se projdu. Do sluchátek mi Láďa Zibura vyprávěl o svých dobrodružstvích v Turecku. Když jsem opouštěl centrum, míjel jsem houmlese, který nehledě k tomu, že mám na uších sluchátka na mě vyvalil něco o tom, že mu chybí dvacet korun na vínko. Ok, nasadil jsem pohled nechápavého pejska a zahlásil: " Im sorry, I dont understand." Bezďák zopakoval svoji žádost ještě jednou česky více nahlas. Po mém dalším nechápavém pohledu zahlásil jenom: "finf euro" tak jsem mu anglicky s neodolatelným českým akcentem nahlásil, že nemám ani groš, jeho kurz je takový, jaký nemá žádná směnárna a vydal se s taškou, plnou zabíjačky a naditým batohem, šlapat přes celé město až ke mě domů. Tam, kde začíná bílé místo na mapách a voda padá dolů. Hic sunt leones.
 


Vlaštovka

4. března 2017 v 20:19 | Fousáč |  Pokusy o Poezii
Tady se omlouvám za nedostatek básnické licence, jde o překlad textu písně o Zirael (Vlaštovce) - Ciri z univerza Zaklínače. Tahle písnička mě celkem zaujala, tak jsem se začal zajímat, jak by to znělo česky. Zpěvačka Liz Katrin ji složila a veškerá práva patří jí.

Odkaz na originál:

https://www.youtube.com/watch?v=Sj1WMfVGK54


Vlaštovka


Salva me in omne tempus

Tryskem pádím přes sněžný les,
kol zmrzlého jezera,
Nesmím čekat, přede mnou běs.
Bílá zima, smrt z večera.

Ni kapka krve v mých žilách.

Věrná Kelpie,
Běl přede mnou,
Pryč bestie!
Svět za mlhou.
Štvát, hon, zmar!
Boj mě čeká,
je osudem,
Jet divoce vstříc konci času,
Pak dál! A dál!

Salva me in omne tempus!
Salve me in omne tempus!
Salva me in omne tempus!

Naděje ve mě žije
plamen bílý zatancuje,
Tak navěky a pro všechny!
Než zaskomírá,
už vyhasíná!
Leť! Leť! Hjá, Hjá, Hjá!
Než zaskomírá,
Hjá, Hjá, Hjá!
Běl přede mnou,
Běl i za mnou,
Můj Osude!
Sedny hlubina....
Salva me!

Salva me in omne tempus!

Volch - Prolog

2. března 2017 v 15:10 | Fousáč |  Pokusy o Prózu

Prolog.


"Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly". - William Shakespeare


Ostrý vítr ohýbal koruny stromů, proháněl se nemilosrdně mezi prastarými duby a lipami a skučel tak, že mrazilo v zádech. Tohle byla zlá noc. Bouřka bez deště je vždy zlá. Stačilo by, aby uhodilo do jedné chatrče a červený kohout by brzo zachvátil celou osadu. Blesk ozářil siluety dřevěných chalup a chatrčí. Stejně jako králíci ve svých norách, medvědi v brlozích a hlodavci v podrostu se lidé vevnitř tiskli k sobě, spal jen málokdo. Uvnitř chalup, zněl vítr, prohánějící se vesnicí a pronikající každou škvírou v hliněném obložení, jako šeptání Morany. Stařec Lubovid objímal své dvě vnučky Borůvku a Janinku, neměl na světě už nikoho než je. Syna mu udupal zubr, když byly holčičky ještě malé a matku nikdy nepoznaly, odešla, když jim dávala život. Holčičky se třásly spíše strachem než zimou. Za takových nocí se může stát cokoliv, není to počasí pro lidi. Přesto, kdyby chatrče z hlíny a dřeva měly okna, mohl by pozorný člověk zahlédnout na kraji lesa lidské stíny. Kdyby se ovšem člověk podíval pozorněji, poznal by, že tyto stíny nepatří lidem. Tvorové stáli na pomezí lesa a mýtiny, jako kamenní strážci shlíželi na vesnici. Čekali, dlouho čekali, působili dojmem, že se jich okolní vítr a nečas vůbec netýká. Muž, pokud se tomu dát tak říkat, který byl evidentně velitelem se opíral o obouruční sekeru a pozoroval chajdy. Tyčil se i mezi svými vrstevníky, kteří by jistě na obyčejné lidi shlíželi ze shora. Jejich těla byla pokryta vrstvami kožešin zvířat, kostmi a kůrou, v rukou svírali kyje, sekery s kamenným ostřím a každý z nich nesl pochodeň. Co bylo na vetřelcích nejvíce děsivé byly hlavy, lépe řečeno mordy. Kdyby některý ze starých bohů zkřížil zubra s vlkem, bylo by to asi nejpodobnější ozdobám monster. Veliké rohaté hlavy s propadlými černými očními důlky, vyplazeným temně rudým jazykem a tesáky přečnívající čelist. Čekali dlouho, kdyby chatrče z hlíny a dřeva měly okna, mohl by pozorný člověk poznat neklid, který u nich vzrůstal. Jako symbol přicházející hodiny mezi psem a vlkem se ozvalo z hvozdu táhlé zavytí. Janinka se v Lubovidově náručí rozplakala. Velitel tlupy zvedl ruku v jasný signál. Postavy jako jedna zapálily pochodně a ty se rozhořely nezemským zeleným světlem. Jako jeden se rozběhli pod rouškou tmy směrem k vesnici. V plamenech pochodní vypadali ještě mnohem děsivější než ve stínu prastarých stromů. V jejich pohybech ale nebyly vidět zvířecí pudy, jen chladné, lidské uvažování. Nehodlali vesnici zničit, vyvraždit ani vypálit. Co chtěli by se s trochou nadsázky dalo přirovnat k trhání třešní. Rozdělili se a každá skupina zamířila k určité chatrči, zbytek naházel své pochodně na sklad nářadí, i když to bylo nepravděpodobné, mohl se mezi vesničany najít nějaký bláznivý hrdina, který by se chtěl bránit. Velitel monster mířil ke kraji vesnice, k chatrči menší a na pohled v horším stavu než zbytek.
Lubovid byl starý muž, pocházel z mnoha generací lovců, jak jeho otec tak děd byli zkušení zálesáci. Lesní moudrost měl napevno ukotvenou ve své krvi. Nezalekl se žádného zvířete, setkal se i s mnoha netvory lesa. Už za mlada byl schopný lovec a s věkem přišly i zkušenosti. Dokázal poradit všem, kteří o to stáli a do dnešní noci si myslel, že před ním hluboké hvozdy snad už nemají žádné tajemství. To, co dnešního dne přišlo do jeho dřevěné chatrče bylo něco co se naprosto příčilo jeho rozumu. Šlachovité ruce svíraly děvčátka pevně. Chránily je před vším, přirozeným i nepřirozeným. Chránily je navždy. Člověk - netvor zmítající se a křičící holčičky vynesl ven z chatrče a předal je dalším podobným stvořením, řev se utišil. Děvčátka ztichla, do vesnice se začalo vracet ticho. Netvoři postupně mizeli zpátky do stínu lesa, nyní už každý měl na rameni uzlík ve tvaru dětské postavy. Z chatrčí se ozýval už jen tichý pláč a lkaní. Ale nic z toho už Lubovid neviděl ani neslyšel. Ruce, které svíraly ještě před pár momenty děvčátka již jen visely podél boků, šedé oči byly skelné a zíraly s vyděšeným výrazem do prázdna. Lubovid byl mrtvý. Připojil se v říši Morany ke stínům svého otce, děda i syna. Vítr se utišil. V hloubi lesa se ozvalo zavytí vlka. Na východě začala tma blednou a ustupovat. Strašná noc končila.

Moderní doba

2. března 2017 v 9:05 | Fousáč |  Zamyšlení
Každý z nás už to někdy zažil, při cestě z práce, ze školy, na nákup nebo kamkoliv veřejnou dopravou. Stejně jako při návštěvě určitých společných prostor, například odletových hal, čekáren a tak podobně. Ve výčtu kde všude se toto děje bych mohl pokračovat ještě dlouho. A o čem je vlastně řeč? O veskrze "nespolečenském" chování lidí, lidé sedí, zírají mnohdy do prázdna a co je vlastně hlavní, každý z nich, má v rukou chytrý telefon, tablet, čtečku, mp3 přehrávač a na uších sluchátka. Lidé nevnímají co se kolem nich děje, nevnímají ani hudbu, co jim hraje v uších, vše důležité je skryto v té malé kouzelné krabičce v jejich rukou. Tam je skryt úplně jiný svět, možná tam hrají hry, bezcílně surfují na internetu, a co bych řekl že je tak nejužívanější - prohlíží sociální sítě, všechny ty facebooky, twittery, instagramy a kdoví co ještě (přiznávám, že jsem už trošku odrostl a nesleduju nejnovější trendy v oboru, na rozdíl od své třináctileté sestry). Co je smutnější, stává se to už i při společenských setkáních, dřív jsem byl zvyklí že jsme s kamarády a kamarádkami vyrazili do restauračního zařízení, a tam jaksi plnili účel této budovy, čili debatovali, pili, bavili se, teď vidím partičky mladých jak sedí u kulatého stolu a každý se věnuje svému přístroji. Budiž, tomuhle jsme už jako civilizace nějak přivykli, i když to určitě není příjemné některým ostatním. Například když si zapomenu mobil, nebo sluchátka a vidím lidi všude kolem ve shrbených pózách a mě nezbývá než koukat do prázdna. Ale hlavně starším lidem, z osobních zkušenosti přidám příhodu co se mi nedávno stala, rozbolel mě zub, a jak, od zubu celá čelist až po spánek, zkrátka bolest první třídy, až jsem si vzpomněl na Járu Cimrmana a jeho příručku Zuby - pohroma huby. Ale zpátky k tématu, vydal jsem se za paní zubařkou, doporučenou mi kamarádkou odsud ze Zlína, sotva jsem neobjednaný dorazil do čekárny zděsil jsem se, byla jak jinak než téměř plná a jak jinak než lidí, ohnutých nad přístrojem, sluchátka v uších a nevnímajících okolí. Vzhledem k okolnostem ještě držících se za tvář. Nezbylo mi než pokorně čekat, zasedl jsem volné místo, vytáhnul jsem se tablet a pustil se do čtení detektivky. To mě pohltilo natolik, že jsem si nevnímal svoje okolí, čekal jen na sestřičku volající moje jméno. Z apatie mě ovšem vytrhlo důrazné klepání francouzskou holí na holeň. Paní, již pokročilého věku, ale stále ještě dost čilá na to oťukávat cizí končetiny, se beze slova chtěla dostat na moje místo. Já se osobně považuju za vychovaného člověka, v celku společenského, ba i gentlemana. Tedy myslím tím to, že nedovolím aby se někomu jinému zavřely dveře před nosem - ať už se jedná o muže nebo ženu, člověka mladého či starého, naprostého cizince nebo dlouholetého nejlepšího kamaráda, a hlavně to, že jsem ke starším uctivý a rád je pustím sednout na své místo, už jen že já se ještě nasedím dost. Vylekaně jsem tedy vstal a nechal paní, tiše brebtající posadit. Přišlo mi ovšem velmi zvláštní, že se mě paní jala rovnou oťukávat, než-li by se zdvořile optala, zda ji pustím sednout, nechal bych. Celá čekárna zahleděná do displejů nic nezaregistrovala. A já jen marně přemýšlel, co je víc nespolečenské, využívat telefony ke zkrácení času a odfiltrování okolí anebo rovnou zaútočit bez provokace. A teď babo raď!

Hvězdné Války: Síla se probouzí

2. března 2017 v 9:01

Před dávnými časy, v jedné daleké galaxii. Tak tahle hláška je notoricky známá. Dokonce i pro lidi co sci-fi moc nefandí, možná ani neviděli jakýkoliv díl Star Wars. Pro mě, jako fanouška (nikoliv hardcore - all-knowing god) je to něco, co představuje začátek patrně nejlepší serie sci-fi filmů, která byla kdy natočena.
Původně jsem do kina na půlnoční premiéru neměl ani jít, prostě se jen uvolnilo místo, chtěl jsem si to vychutnat ve Zlínském Velkém kině, ne v multikině se spoustou přežvýkavců a kecalů. Dokonce jsem tam šel i v lehce navátém stavu, protože jsem si užíval společnost v oblíbeném baru. Tohle všechno mělo přispět k tomu, že si to užiju. Ovšem opak byl pravdou. To co jsem v kině viděl, byl prachsprostý derivát původní trilogie (tzn. ep. 4,5,6). Tak si to vezmeme popořadě: Pouštní planeta - splněno. Potomek hlavních protagonistů, který o tom neví - splněno. Troška nostalgie: AT-AT a StarDestroyer - splněno. Hlavní záporák s efektivním příchodem na scénu - splněno.
No a můžeme se pustit do znásilnění Stormtroopera (díky South Parku). Ten film je tak prošpikován naivitou a nulovou kreativitou, že scénář vypadá jak kdyby ho někdo sesmolil v internetovém soutěži fanfikce. Začnu od záporáků, Kylo Ren v záchvatu vzteku rozseká mečem kabinu, ok to se ještě dá, potom to udělá znova, tady už něco hapruje, nakonec si sundá masku a v tu chvilku jde všechno do řiti Tauntana. Máme tu agresivní rozmazlené dítě s nosem jako Cyrano, který se utápí v sebelítosti. Stín Darth Vadera, takový pokřivený a malý. Potom tu máme generála, u kterého jsem si ani nezapamatoval jméno, vypadá jako číšník s manýry Ády Hitlerů, Heil Hydra a podobné proslovy kolem. Hlavního jsme si moc neužili, navštívil film pouze jako hologram, jak byl Imperátor kapesní tak tenhle je obrovský. Tak to už jsme taky viděli dříve.
Co tu máme dál? Klaďase! Prve odtažitá Rey, "nechci mít dobrodružství, chci zpátky na planetu kde živořím o blafech a sbírám zbytky". Uprchlý uklízeč-trooper Finn, který zpočátku ani nechápe, že člověk může mít jméno, zažil krutost prvního řádu tím, že sám přizná že nebyl v žádné bitvě a utekl hned jak jen to šlo. Asi to zažil když ho Cyrano nechal drhnout hajzlíky kartáčkem a dostával od ostatních pravidelně ve sprše deku.
A co přichází dál? Řada nešťastných příhod J.J. Abramse. Uletíme v lodi, která je dvacet let stará, náhodička že ještě jde, na orbitě, náhodička, je její majitel, který si nás přitáhne, náhodička, má na palubě nebezpečné tvory, náhodička, jdou po něm gangsteři, náhodička. Pomůže nám s DROIDEM S MAPOU! (to tu ještě nebylo ;) ) Vezme nás na k trans. Yodochovi. Který má v báglu světelnej klacek Lukáše Nebechodce, ná-ho-dič-ka (on sám se zachoval velice dospěle a utekl). Co se děje na druhé straně síly? Kylo rozsekává další toaletu světelným mečem (ne, ta záštita mě fakt nevadí), poté se Planeta Smrti zaměří na "Novou republiku", budovaná dvacet let má ani ne jednu soustavu a je zničená jednou ranou... That Hurts! Ale co? Máme tu Rebely - proti komu rebelují? Proč tu máme povstalce ještě dvacet let po válce? Ne? Opravdu nic? Mají pár X-Wingů, co nás napadne? Zopáknem si scénář ne? Rozbijem jejich hlavní zbraň, na vlas stejným způsobem jako tu předchozí (bacha, uklízeč ví kde je!) A pošlem tam jen X- Wingy, Y-wingy asi došly, na co bombardéry na pozemní útok? Oni mají obranu, štíty, stíhačky... Nevadí, my máme výsadek! Uklízečka nám ukáže kde mají toalety a jak se kanálem proplížit dovnitř! Mezitím si Rey uvědomuje svoji sílu! Sice je to jen chudá sběračka odpadků, ale je to od Aniho takový shluk midichlorianů, že i trénovaný Sithský nosáč se jde vybrečet za šéfem. Výsadek mezitím zajme vyleštěnou Stormtrooperku, která ochotně vypne planetární štíty! (Protože proto!) Kylo se naštve! Začne mu škubat v oku a praskne u žilka! Ovšem taťka Han udělá to nejlepší co může, jde za ním, a místo aby ho po Hanovsku zjebal z potencionálního bezpečí tak se nechá našpikovat. A jeho chlupatej kámoš ho trefí z dálky (jen tak!) Žádný zastavení výstřelu se nekoná. (Protože proto!) Pak už jde me do finále! Sith napěchovaný hněvem a silou jde proti uklízečce a sběračce, ale co se nestane, světelný meč, nebezpečná zbraň, nesmírně těžká na ovládání se dostane do rukou čističi hajzlíků. A Onen Sith s ním má problém! Ale poradí si! Jenže pak ho přetlačí nějaká švihlá nána, co měla "Sílu" před pár hodinama jen za pohádku! Just wau!! Pochčijem odříkání a trénink Jedi! Všechny ty keci o rozvnováze! Narvem to tam stylem "Láďa Hruška - Džedai snadno a rychle a dá se to udělat doma!". S tímhle vším jdi Disney vykouřit Mikymauze. Vždyť bylo tolik možností pokračovat! Thrawn, Yuuzhan Vongové, Eclipse, Suncrusher, Akademie Jedi - NE! My tam dáme zase týpka v černý masce, hvězdu smrti, emperora a zoufalý rebely a bude! Do toho jsi narval primitvní humor, že jsem netušil čemu se ti lidi smějí, nesympatické postavy (až na Hana a Žvejkala). A nejlepší herecký výkon provedl Chewbacca. Je spousta věcí co bych tomu ještě vytknul. Spousta logických chyb a děr. Ale jsem tak flustrovaný, že ani nemám chuť je rozepisovat. Setkávám se s názorem, že nemám vkus, protože se mi nelíbí Hvězdné války! Ale mě se kurva líbí! Ale odmítám slepě adorovat tohle, jen pro to, že to má shodný název a je to prezentováno jako "Pokračování." Kdyby to byl remake - řeknu slušný remake.

Kdyby neexistovaly předchozí filmy, řeknu celkem fajn scifi. Ale takhle můžu říct jediné - Nasrat a rozmazat!


Zmizelý

2. března 2017 v 8:50 | Fousáč |  Pokusy o Poezii
V půlnoci kdys v soumrak čirý
chorý bděl jsem sám a sirý,
nad komunikační praxe svazky
starými jsem skláněl líc -
Skoro schvátilo mne spaní,
an ruch lehký znenadání
ozval se jak zaklepání

Modrý profil fejsbúku
Láká mě jak světlo můrku
Při kontrole známostí
Zamrznul jsem starostí
Některý těch z přátel mých
Dýku mi do zadele zapích.

Kdo byl? Kam šel? A Proč?
Co jsem špatně udělal.
Co jsem jenom podělal?
Že si mě tak oddělal?
Co mám dělat se svým životem?
Cítit se být kokotem?

Hodit si mám z toho mašli?
A viset mě takhle našli.
Na epitaf mi napište nápis toho znění
Život jeho se jen změní,
Když na fejsu přátel není,
Fousáč, do hrobu dán,
Bim bam.
FUCK OFF! :P

Vlčí bouře - překlad ze Zaklínače

2. března 2017 v 8:26 | Internet/Ženíšek/Fousáč |  Pokusy o Poezii
Jizvy mé dlouho touží po něžných dotecích,
osudy svázat, kašlat na hvězdy,
srdce otevřít, či lásku odříci?
Osudy se mísí, víří, podlehneme jim?
Ze snů mých odcházíš na ránem,
trpká jak angrešt, sladká jak bez,
Když sním o kadeřích jak havran černých
očích z fialek, lesklých a slzavých
Za vlkem se vydám, vstříc bouři,
hledat srdce, vášeň ztracenou,
v hněvu jež tě svírá, tuhneš na kámen,
toužím tě zase držet v náručí sevřenou
Ze snů mých odcházíš na ránem,
trpká jak angrešt, sladká jak bez,
Když sním o kadeřích jak havran černých
očích z fialek, lesklých a slzavých
Víš kudy jít, když nás osud rozdělí,
za slepou láskou slz spojuje nás,
to přání šeptám, prosím zůstaň mi,
lásku k tobě vzývám, ať ji neodnese čas.
Ze snů mých odcházíš na ránem,
trpká jak angrešt, sladká jak bez,
Když sním o kadeřích jak havran černých
očích z fialek, lesklých a slzavých.

Ranní Kocovinka

2. března 2017 v 7:34 |  Zamyšlení
Včera jsem byl na narozeninách. Bylo to skvělé. Rašťa měl narozeniny. A věřte mi, nikdo nedělá lepší párty než Rašťa. Holky mu jako dárek postavili kytaru, byla to nádherná kytara, nikdo neví o stavbě kytar víc jak holky, a Mexiko tu kytaru zaplatí! ... éé to jsem trošku vedle. No ale byla to paráda. Když mě ve dvě ráno ujel bus a párty se už rozešla, tak mě kroky vedly na Infinity. Připadal jsem si jako návštěvník show Davida Attenborougha. Namlouvací rituály vyšších primátů. Když pominu propletenec paží a nohou na gauči tak moji pozornost zaujala slečna na baru. Takový ukázkový příklad samice Homo Sapiens hledá samečka. Navzdory tomu, že v baru bylo celkem zatopeno tak slečna bez spodního prádla chytala na své bradavky aspoň dvě tři stanice rádia. Když jsme se přesunuli na barové stoličky, zjistili jsme, že slečna nemá ani spodní díl prádla, které ovšem celkem solidně nahrazují ruce jednoho maníka. No v Sodomě čumí s otevřenou hubou... A jako třešničku na dortu jsem si dal White russian kvuli esenci a vydal se domů. Teď, s lehkou kocovinou mi běhá v hlavě tisíc otázek. Je Infinity stále ten bar, do kterého jsem začal chodit? Proč mě tak bolí játra? Kdo je ta holka na posteli vedle mě? Kde jsem k ní přišel? Jak se jmenuje? Jak umřela?

Kam dál