Volch - Prolog

2. března 2017 v 15:10 | Fousáč |  Pokusy o Prózu

Prolog.


"Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly". - William Shakespeare


Ostrý vítr ohýbal koruny stromů, proháněl se nemilosrdně mezi prastarými duby a lipami a skučel tak, že mrazilo v zádech. Tohle byla zlá noc. Bouřka bez deště je vždy zlá. Stačilo by, aby uhodilo do jedné chatrče a červený kohout by brzo zachvátil celou osadu. Blesk ozářil siluety dřevěných chalup a chatrčí. Stejně jako králíci ve svých norách, medvědi v brlozích a hlodavci v podrostu se lidé vevnitř tiskli k sobě, spal jen málokdo. Uvnitř chalup, zněl vítr, prohánějící se vesnicí a pronikající každou škvírou v hliněném obložení, jako šeptání Morany. Stařec Lubovid objímal své dvě vnučky Borůvku a Janinku, neměl na světě už nikoho než je. Syna mu udupal zubr, když byly holčičky ještě malé a matku nikdy nepoznaly, odešla, když jim dávala život. Holčičky se třásly spíše strachem než zimou. Za takových nocí se může stát cokoliv, není to počasí pro lidi. Přesto, kdyby chatrče z hlíny a dřeva měly okna, mohl by pozorný člověk zahlédnout na kraji lesa lidské stíny. Kdyby se ovšem člověk podíval pozorněji, poznal by, že tyto stíny nepatří lidem. Tvorové stáli na pomezí lesa a mýtiny, jako kamenní strážci shlíželi na vesnici. Čekali, dlouho čekali, působili dojmem, že se jich okolní vítr a nečas vůbec netýká. Muž, pokud se tomu dát tak říkat, který byl evidentně velitelem se opíral o obouruční sekeru a pozoroval chajdy. Tyčil se i mezi svými vrstevníky, kteří by jistě na obyčejné lidi shlíželi ze shora. Jejich těla byla pokryta vrstvami kožešin zvířat, kostmi a kůrou, v rukou svírali kyje, sekery s kamenným ostřím a každý z nich nesl pochodeň. Co bylo na vetřelcích nejvíce děsivé byly hlavy, lépe řečeno mordy. Kdyby některý ze starých bohů zkřížil zubra s vlkem, bylo by to asi nejpodobnější ozdobám monster. Veliké rohaté hlavy s propadlými černými očními důlky, vyplazeným temně rudým jazykem a tesáky přečnívající čelist. Čekali dlouho, kdyby chatrče z hlíny a dřeva měly okna, mohl by pozorný člověk poznat neklid, který u nich vzrůstal. Jako symbol přicházející hodiny mezi psem a vlkem se ozvalo z hvozdu táhlé zavytí. Janinka se v Lubovidově náručí rozplakala. Velitel tlupy zvedl ruku v jasný signál. Postavy jako jedna zapálily pochodně a ty se rozhořely nezemským zeleným světlem. Jako jeden se rozběhli pod rouškou tmy směrem k vesnici. V plamenech pochodní vypadali ještě mnohem děsivější než ve stínu prastarých stromů. V jejich pohybech ale nebyly vidět zvířecí pudy, jen chladné, lidské uvažování. Nehodlali vesnici zničit, vyvraždit ani vypálit. Co chtěli by se s trochou nadsázky dalo přirovnat k trhání třešní. Rozdělili se a každá skupina zamířila k určité chatrči, zbytek naházel své pochodně na sklad nářadí, i když to bylo nepravděpodobné, mohl se mezi vesničany najít nějaký bláznivý hrdina, který by se chtěl bránit. Velitel monster mířil ke kraji vesnice, k chatrči menší a na pohled v horším stavu než zbytek.
Lubovid byl starý muž, pocházel z mnoha generací lovců, jak jeho otec tak děd byli zkušení zálesáci. Lesní moudrost měl napevno ukotvenou ve své krvi. Nezalekl se žádného zvířete, setkal se i s mnoha netvory lesa. Už za mlada byl schopný lovec a s věkem přišly i zkušenosti. Dokázal poradit všem, kteří o to stáli a do dnešní noci si myslel, že před ním hluboké hvozdy snad už nemají žádné tajemství. To, co dnešního dne přišlo do jeho dřevěné chatrče bylo něco co se naprosto příčilo jeho rozumu. Šlachovité ruce svíraly děvčátka pevně. Chránily je před vším, přirozeným i nepřirozeným. Chránily je navždy. Člověk - netvor zmítající se a křičící holčičky vynesl ven z chatrče a předal je dalším podobným stvořením, řev se utišil. Děvčátka ztichla, do vesnice se začalo vracet ticho. Netvoři postupně mizeli zpátky do stínu lesa, nyní už každý měl na rameni uzlík ve tvaru dětské postavy. Z chatrčí se ozýval už jen tichý pláč a lkaní. Ale nic z toho už Lubovid neviděl ani neslyšel. Ruce, které svíraly ještě před pár momenty děvčátka již jen visely podél boků, šedé oči byly skelné a zíraly s vyděšeným výrazem do prázdna. Lubovid byl mrtvý. Připojil se v říši Morany ke stínům svého otce, děda i syna. Vítr se utišil. V hloubi lesa se ozvalo zavytí vlka. Na východě začala tma blednou a ustupovat. Strašná noc končila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LM LM | E-mail | Web | 4. března 2017 v 15:11 | Reagovat

Vyzerá to zaujímavo :)

2 Zui Zui | 5. března 2017 v 19:46 | Reagovat

Bo-ží

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama