Venku je hnusně... super!

21. dubna 2017 v 12:25 | Fousáč |  Zamyšlení
Ok, venku je zima a místy dokonce sněží!… Ok, tím bych měl odbytou roli rosničky, kterou si na facebook dává kdejakej jouda. Je ale zajímavý, k čemu takový počasí lidi nutí. Někteří jsou nesnesitelnější než normálně, myslí si, že mračením na zbytek světa se jim udělá líp. Chyba, neudělá. Vypláznu na vás jazyk. Ale já se mám fajn a na své skvělé náladě neztrácím. Když mi život dá citróny, tak je vrátím v Bille jako zkažený a za prachy si koupím pár piv. No, mě počasí nutí k něčemu úplně jinému. A to je cestovat trolejbusem. Já to nedělám, když nemusím, radši používám pár svých spodních končetin nebo jezdím na kole. Ostatně už několik týdnů šlapu do školy nebo do obchodu více méně pravidelně. Jsem vášnivý cyklista. (Ano, jsem jak vášnivý krasavec co jezdí na kole). A do přehřátého MHD se mi vůbec ale vůbec nechce. Jsou tam totiž lidi, jejichž kontakt nevyhledávám. K dostání jsou tam zapšklí důchodci tak maminky-bydlenky a z jejich konverzací si přijdu, že jsem psychicky v pořádku. Normálně by mě každý schopný psycholog navlíkl úzký sako a dal polstrovanou celu. Většinou kontakt s lidmi řeším nějakou rockovou vypalovačkou ve sluchátkách. Dnes se snad géniové zodiaku káli, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikli se proti ubohému starci, možná, že zmýlil jsem se v planetární klasifikaci, považuje drchničku a řeřichu za rostlinu Saturnovu, kterou je bezesporu fenykl, třeba se v nepřátelském znamení Štíra střetl mikrokosmos s makrokosmem. Zkrátka, baterie mobilu odmítla spolupracovat. A já musel chtě nechtě poslouchat co se děje kolem. Dneska mě ale něco přinutilo vystoupit o dvě zastávky dřív. Vcelku mladá rodinka, chlapeček ve věku kolem tří, čtyř let s maminkou a tatínkem. Parchantík napůl kousal, napůl křupal tatranku. Asi mu dobrůtka přestala chutnat, protože ji s plnou tlamičkou začal prskat kolem. Maminka okamžitě starostlivě reagovala: "Neplivej to! Když už to máš v puse, tak to spolkni!". Tatínek na to reagoval prudkým zvednutím hlavy a vytažením obočí. Maminka se zarazila, mezi zuby vycedila něco jako: "Ani slovo." Najednou byla celá rodinka zticha, včetně toho malého člověka. Já předstíraje záchvat kašle jsem opustil trolejbus a potutelně se usmíval celou cestou do školy. Člověk musí mít srandu z maličkostí, z dětinskosti a dělat si život hezkej. No ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama